
Edward mě nesl domů v náruči, protože čekal, že už bych to nezvládla. Musela jsem usnout cestou.
Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli a světlo za okny dopadalo do místnosti v podivném úhlu. Skoro jako kdyby bylo odpoledne.
Zívla jsem a protáhla se. Zašmátrala jsem prsty, ale nenašla ho.
"Edwarde?" zašeptala jsem.
Prsty náhle narazily na něco studeného a hladkého. Jeho ruka.
"Tentokrát už jsi doopravdy vzhůru?" zašeptal.
"Mmm," zavrněla jsem na znamení souhlasu. "Měla jsem hodně falešných budíčků?"
"Byla jsi velmi neklidná - celý den jsi mluvila."
"Celý den?" zamrkala jsem a podívala se znovu do oken.
"Máš za sebou dlouhou noc," řekl konejšivě. "Zasloužila sis den v posteli."
Posadila jsem se, hlava se mi točila. Slunce opravdu dopadalo do mého okna od západu. "No páni."
"Máš hlad?" zeptal se. "Chceš snídani do postele?"
"Dojdu se najíst," zasténala jsem a zase se protáhla. "Potřebuju vstát a protáhnout si nohy."
Cestou do kuchyně mě držel za ruku a pozorně mě sledoval, jako kdybych mohla omdlít. Nebo si třeba myslel, že jsem náměsíčná.
Snídani jsem měla raz dva, stačilo hodit do toustovače pár sladkých plněných toustů z mrazáku. Podívala jsem se na svůj odraz v chromovaném povrchu toustovače.
"No teda, já vypadám."
"Byla to dlouhá noc," zopakoval. "Měla jsi tu zůstat a vyspat se."
"Jasně! Abych o všechno přišla. Víš, musíš se začít smiřovat se skutečností, že jsem teď součástí tvojí rodiny."
Usmál se. "Na tu představu bych si asi dokázal zvyknout."
Posadila jsem se k snídani a on si sedl vedle mě. Když jsem zvedla toust, abych se do něj poprvé zakousla, všimla jsem si, že Edward zírá na mou ruku. Podívala jsem se dolů a viděla, že stále nosím dárek, který mi dal Jacob na oslavě.
"Můžu?" zeptal se a natáhl se pro drobného dřevěného vlčka.
Hlasitě jsem polkla. "No jasně."
Natáhl ruku pod náramek a potěžkal figurku ve sněhobílé dlani. Na prchavý okamžik jsem dostala strach. Stačilo by, kdyby nepatrně stiskl prsty, a figurka by byla na třísky.
Ale to by Edward samozřejmě neudělal. Bylo mi trapně, že mě to vůbec napadlo. Jenom na chvilku potěžkal vlčka v dlani a pak ho pustil. Lehce se mi houpal na zápěstí.
Snažila jsem se porozumět výrazu v jeho očích. Viděla jsem v nich jenom zamyšlenost; všechno ostatní schovával, jestli tam bylo něco jiného.
"Jacob Black ti může dávat dárky."
Nebyla to otázka, ani výčitka. Jenom konstatování faktu. Ale já jsem věděla, že naráží na moje loňské narozeniny a na to, jak jsem vyváděla kvůli dárkům; žádné jsem nechtěla. Hlavně ne od Edwarda. Bylo to trochu na hlavu a všichni mě samozřejmě ignorovali…
"Ty jsi mi dal dárky," připomněla jsem mu. "Víš, že mám ráda vlastnoručně vyrobené."
Na vteřinu našpulil rty. "A co z druhé ruky? Ty jsou přijatelné?"
"Jak to myslíš?"
"Tenhle náramek." Prstem přejel po kroužku kolem mého zápěstí. "Budeš to hodně nosit?"
Pokrčila jsem rameny.
"Protože bys nechtěla ranit jeho city," nadhodil úskočně.
"Jasně, asi jo."
"Nemyslíš, že je tedy spravedlivé," zeptal se a při těch slovech se mi zadíval na ruku. Obrátil ji dlaní vzhůru a přejel mi prstem po žílách na zápěstí. "Abych i já měl malé zastoupení?"
"Zastoupení?"
"Přívěsek - něco, co by ti mě připomínalo."
"Jsi v každé myšlence, kterou mám. Nepotřebuju si tě připomínat."
"Kdybych ti něco dal, nosila bys to?" naléhal.
"Z druhé ruky?" ujišťovala jsem se.
"Ano, něco, co už nějakou dobu mám." Usmál se svým andělským úsměvem.
Jestli tohle měla být jediná reakce na Jacobův dárek, tak to ráda přijmu. "Když ti to udělá radost."
"Všimla sis toho nepoměru?" zeptal se a jeho hlas nabral vyčítavý tón. "Protože já jsem si ho rozhodně všiml."
"Jakého nepoměru?"
Přimhouřil oči. "Každému jinému projde, když ti něco dá. Každému, jenom mně ne. Moc jsem ti chtěl koupit dárek k zakončení studia, ale neudělal jsem to. Věděl jsem, že ode mě by tě to rozčílilo víc než od jiných. To je hrozně nespravedlivé. Jak si to vysvětluješ?"
"Snadno." Pokrčila jsem rameny. "Ty jsi důležitější než všichni ostatní. A dal jsi mi sebe. Samo o sobě je to víc, než si zasloužím, a cokoliv mi dáš nadto, jen zvyšuje nepoměr mezi námi."
Chviličku nad tím uvažoval a pak obrátil oči v sloup. "To je směšné, jak se na mě díváš."
Klidně jsem žvýkala snídani. Věděla jsem, že by mi nevěřil, kdybych mu řekla, že v tomhle jsme na tom stejně.
Edwardovi zabzučel telefon.
Podíval se na číslo, než ho otevřel. "Co se děje, Alice?"
Poslouchal a já jsem čekala na jeho reakci, najednou celá nervózní. Ale ať Alice řekla cokoliv, jeho to nepřekvapilo. Několikrát si povzdychl.
"Já jsem to tušil," řekl jí a podíval se mi do očí. Nesouhlasně se přitom mračil. "Mluvila ze spaní."
Začervenala jsem se. Co jsem asi řekla tentokrát?
"Postarám se o to," slíbil.
Zavřel telefon a hněvivě se na mě díval. "Nechtěla bys mi něco povědět?"
Chviličku jsem uvažovala. Když jsem si vzpomněla na Alicino varování včera v noci, dovedla jsem uhodnout, proč volala. A pak se mi vybavily tíživé sny, které se mi zdály, jak jsem prospala celý den - v těch snech jsem pronásledovala Jaspera, snažila jsem se ho dohonit a najít mýtinu v lese, který připomínal bludiště, protože jsem věděla, že tam najdu Edwarda… Edwarda a ty zrůdy, které mě chtějí zabít, ale o ty jsem se nestarala, protože už jsem se rozhodla - taky jsem dokázala uhodnout, co si Edward vyslechl, zatímco jsem spala.
Našpulila jsem rty a nedokázala se mu podívat do očí. Čekal.
"Mně se Jasperův nápad líbí," řekla jsem nakonec.
Zasténal.
"Chci pomoct. Musím něco udělat," naléhala jsem.
"Vystavit tě nebezpečí by ničemu nepomohlo."
"Jasper si myslí, že ano. Tady je odborník on."
Edward se na mě rozzlobeně díval.
"Nedokážeš mi v tom zabránit," vyhrožovala jsem. "Nebudu sedět schovaná někde v lese, když kvůli mně všichni budete riskovat."
Najednou přemáhal úsměv. "Alice tě nevidí na mýtině, Bello. Vidí tě, jak klopýtáš ztracená v lese. Nedokážeš nás najít; jenom mi pak zabere víc času, než najdu já tebe, až to skončí."
Snažila jsem se zachovat stejně klidný výraz jako on. "To proto, že Alice nevzala v úvahu Setha Clearwatera," řekla jsem odměřeně. "Kdyby to udělala, tak by samozřejmě nebyla schopná vidět vůbec nic. Ale mně se zdá, že Seth tam chce být stejně tolik jako já. Nemělo by být tak těžké přesvědčit ho, aby mě tam dovedl."
Po tváři mu přelétl hněv, pak se zhluboka nadechl a uklidnil. "To by mohlo vyjít… kdybys mi to neřekla. Teď prostě požádám Sama, aby dal Sethovi určité rozkazy. I kdyby Seth chtěl, nebude moct takové nařízení ignorovat."
Zachovávala jsem si příjemný úsměv. "Ale proč by Sam takové rozkazy vydával? Když mu řeknu, jak by to pomohlo, kdybych tam byla? Vsadím se, že Sam radši udělá službu mně než tobě."
Znovu se musel uklidnit. "Možná máš pravdu. Ale jsem si jistý že když to neudělá Sam, Jacob to udělá víc než ochotně."
Zamračila jsem se. "Jacob?"
"Jacob je ve velení druhý nejvyšší. On ti to nikdy neřekl? I jeho příkazy se musí poslouchat."
Dostal mě, a podle úsměvu na tváři o tom věděl. Čelo se mi zkrabatilo. Jacob bude stát na jeho straně - v tomhle jediném případě-, tím jsem si byla jistá. A Jacob mi to opravdu nikdy neřekl.
Edward využil toho, že dočasně nejsem schopna slova, a pokračoval podezřele klidným a chlácholivým tónem.
"Včera v noci jsem získal fascinující náhled do mysli smečky. Bylo to lepší než telenovela. Neměl jsem ponětí, jak komplexní je dynamika u tak velké smečky. Působení jedince proti pluralitní psyché… Naprosto fascinující."
Zjevně se snažil odvést mou pozornost jinam. Rozzlobeně jsem se na něj dívala.
"Jacob si zachovává mnohá tajemství," řekl s úsměvem.
Neodpověděla jsem, jenom jsem se dál rozzlobeně dívala. Chtěla jsem pokračovat v hádce a čekala, až se k tomu vrátí.
"Například, všimla sis včera v noci toho menšího šedého vlka?"
Upjatě jsem přikývla.
Zachechtal se. "Berou všechny ty legendy tak vážně. Vypadá to, že jsou věci, na které je žádné jejich příběhy nepřipravily."
Vzdychla jsem. "Dobře, tak jo. O čem to mluvíš?"
"Vždycky přijali bez pochybností, že jenom přímí potomci původních vlků mají moc se transformovat."
"Takže se proměnil někdo, kdo není přímým potomkem?"
"Ne. Ona je přímým potomkem, to je v pořádku."
Zamrkala jsem a vykulila oči. "Ona?"
Přikývl. "Zná tě. Jmenuje se Leah Clearwaterová."
"Leah je vlkodlak!" vykřikla jsem. "Cože? Jak dlouho? Proč mi to Jacob neřekl?"
"Jsou věci, které nesmí vykládat - například kolik jich je. Jak už jsem říkal, když Sam vydá příkaz, smečka ho prostě nemůže ignorovat. Jacob byl vždycky velmi opatrný aby si nemyslel, co nemá, když jsme se setkali. Samozřejmě, po té včerejší noci je všechno venku."
"Tomu nemůžu uvěřit. Leah Clearwaterová!" Najednou jsem si vzpomněla, jak Jacob mluvil o Lee a Samovi a jak se choval, jako kdyby prozradil příliš mnoho - když mluvil o tom, jak se Sam musí Lee každý den dívat do očí a vědět, že porušil všechny svoje sliby… Leah na útesu, na tváři se jí leskla slza, když Starý Quil vyprávěl o břemenu a oběti, které quileutští synové nesou… A Billy, který tráví hodně času se Sue, protože má potíže s dětmi… a ty potíže pramení z toho, že jsou teď z obou vlkodlaci!
Nepřemýšlela jsem moc o Lee Clearwaterové, jenom mi jí bylo líto, když Harry zemřel, a pak jsem ji litovala znovu, když mi Jacob vyprávěl její příběh, o tom zvláštním otištění mezi Samem a její sestřenicí Emily, které Lee zlomilo srdce.
A teď byla součástí Samovy smečky, slyšela jeho myšlenky… a nedokázala skrýt svoje vlastní.
To na tom opravdu nenávidím, řekl Jacob. Všechno, zač se stydíš, je vyložené všem na očích.
"Chudák Leah," zašeptala jsem.
Edward se ušklíbl. "Však taky všem ostatním pořádně znepříjemňuje život. Nejsem si jistý, jestli si tvůj soucit zaslouží."
"Jak to myslíš?"
"Je to pro ně dost těžké, že se musí dělit o všechny své myšlenky. Většina z nich se snaží spolupracovat, usnadnit si to navzájem. Když je byť i jediný člen schválně zlomyslný, je to nepříjemné pro všechny."
"Ona má dostatečný důvod," zamumlala jsem, stále na její straně.
"Ach, já vím," řekl. "Ta záležitost s otiskem je ta nejdivnější věc, jaké jsem byl v životě svědkem, a že už jsem podivných věcí viděl." Udiveně zavrtěl hlavou. "Způsob, jakým je Sam připoután ke své Emily, se nedá popsat - nebo bych měl říkat její Sam. Sam skutečně neměl na vybranou. Připomíná mi to Sen noci svatojánské se vším tím zmatkem kolem očarovaných milenců… je to jako kouzlo." Usmál se. "Je to skoro tak silné jako můj cit k tobě."
"Chudák Leah," politovala jsem ji znovu. "Ale jak to myslíš, že je zlomyslná?"
"Neustále vyvolává věci, na které by ostatní radši nemysleli," vysvětloval. "Například Embry."
"Co je s Embrym?" zeptala jsem se překvapeně.
"Jeho matka se přistěhovala z rezervace Makahů před sedmnácti lety, když ho čekala. Není Quileutka. Všichni si mysleli, že Embryho otec je Makah, kterého jeho matka opustila. Ale pak se Embry přidal ke smečce."
"Takže?"
"Takže přední kandidáti na otcovství jsou Quil Ateara starší, Joshua Uley nebo Billy Black, kteří byli všichni samozřejmě tou dobou ženatí."
"Ne!" zalapala jsem po dechu. Edward měl pravdu - bylo to přesně jako v telenovele.
"Takže teď Sam, Jacob a Quil všichni dumají, který z nich má polovičního bratra. Všichni se přiklánějí k názoru, že je to Sam, protože jeho otec nikdy za moc nestál. Ale pochybnost je tam pořád. Jacob se na to Billyho nikdy nedokázal zeptat."
"No tohle. Jak je možné, že jsi toho tolik pochytil za jedinou noc?"
"Mysl smečky je fascinující. Všichni myslí dohromady a současně ještě každý zvlášť. Je toho tolik, co by stálo za přečtení!"
Znělo to lehce lítostivě, jako od někoho, kdo musel odložit dobrou knihu, než došlo k rozuzlení. Zasmála jsem se.
"Smečka je fascinující," souhlasila jsem. "Skoro tak fascinující jako ty, když se snažíš svést mou pozornost jinam."
Jeho výraz se zase srovnal - nasadil dokonalou masku hráče pokeru.
"Musím být na té mýtině, Edwarde."
"Ne," řekl velmi rozhodným tónem.
V tu chvíli mě napadlo jiné řešení.
Nešlo ani tak o to, abych byla na té mýtině. Jenom jsem potřebovala být tam, kde bude Edward.
Jsi krutá, obviňovala jsem se. Sobče, sobče, sobče! Nedělej to!
Svého lepšího já jsem si nevšímala. Nedokázala jsem se ovšem podívat Edwardovi do očí, takže jsem promluvila s pohledem přilepeným na desku stolu:
"Tak dobře, podívej, Edwarde," zašeptala jsem. "Já ti povím, o co jde… Já už jsem se jednou zbláznila. Vím, kde jsou moje hranice. A nesnesla bych, kdybys mě zase opustil."
Nevzhlédla jsem, abych se podívala, jak bude reagovat, bála jsem se vidět, jakou bolest jsem mu přivodila. Slyšela jsem, jak se ostře nadechl, a ticho, které následovalo. Zírala jsem na tmavou dřevěnou desku stolu a přála si, abych ta slova mohla vzít zpátky. Ale věděla jsem, že bych je nakonec stejně asi zpátky nevzala. Ne, pokud na něj zapůsobí, jak doufám.
Najednou mě objímal a hladil mě po tvářích, po rukou. On uklidňoval mě. Pocit viny ještě zesílil. Ale instinkt k přežití byl silnější. A já jsem nepochybovala o tom, že on je pro mé přežití nezbytný.
"Víš, že to tak není, Bello," zašeptal. "Nebudu daleko a bude to rychle odbyté."
"Já to nevydržím," stála jsem si na svém a pořád jsem se dívala dolů. "Nevědět, jestli se vrátíš, nebo nevrátíš. Mně je jedno, jak rychle to bude odbyté, já to stejně nevydržím!"
Povzdechl si. "Bude to snadné, Bello. Není žádný důvod k obavám."
"Vůbec žádný?"
"Vůbec žádný."
"A nikomu se nic nestane?"
"Nikomu," slíbil.
"Takže vůbec nepřipadá v úvahu, že byste mě na mýtině potřebovali?"
"Samozřejmě, že ne. Alice mi právě řekla, že se jejich počet snížil na devatenáct. Dokážeme si s nimi snadno poradit."
"To je pravda - říkal jsi, že je to tak snadné, že někteří ani nebudou mít co na práci," opakovala jsem jeho slova z minulé noci. "Myslel jsi to vážně?"
"Ano."
Připadalo mi to moc snadné - musel vědět, že to přijde.
"Tak snadné, že bys mohl zůstat bez práce ty?"
Po dlouhé chvíli ticha jsem se mu konečně podívala do tváře.
Hráč pokeru byl ten tam.
Zhluboka jsem se nadechla. "Takže si vyber, buď tak, nebo onak. Buďto je nebezpečí větší, než mi chceš přiznat, a v tom případě bude správné, abych tam byla a pomohla, jak jen budu schopná. Nebo… to bude tak snadné, že se bez tebe obejdou. Tak jak to je?"
Nemluvil.
Věděla jsem, na co myslí - na to samé, co já. Na Carlislea. Esme. Emmetta. Rosalii. Jaspera. A… přinutila jsem se pomyslet si to poslední jméno. A Alici.
Říkala jsem si, jestli se chovám jako příšera. Ne ta, za jakou se sám považoval, ale ta skutečná. Ta, která ubližuje lidem. Ta, která nezná hranic, když dojde na to, co chce.
Já jsem chtěla, aby byl v bezpečí, v bezpečí se mnou. Měla jsem nějakou hranici, za kterou bych nešla, bylo něco, co bych neobětovala? Nebyla jsem si jistá.
"Žádáš mě, abych je nechal bojovat, a sám jim nepomohl?" zeptal se mě tichým hlasem.
"Ano." Byla jsem překvapená, že dokážu udržet klidný hlas, když jsem si uvnitř připadala tak zkažená. "Nebo mi dovol, abych tam mohla být. Jedno nebo druhé, hlavně ať jsme spolu."
Zhluboka se nadechl a pak pomalu vydechoval. Natáhl ruce, vzal mi obličej do dlaní a přinutil mě setkat se s jeho pohledem. Dlouho se mi díval do očí. Přemítala jsem, co tam hledá a co tam asi našel. Měla jsem pocit viny ve tváři vepsaný tak silně, jako jsem ho cítila v žaludku - až se mi dělalo špatně?
Jeho oči se zúžily a po tváři mu přeběhla emoce, kterou jsem nedokázala rozluštit. Spustil ruku, aby zase vytáhl telefon.
"Alice," vzdychl. "Mohla bys přijet a pohlídat na chvilku Bellu?" Zvedl obočí, abych si nedovolila nic namítat. "Potřebuju si promluvit s Jasperem."
Zjevně souhlasila. Položil telefon a zase se mi zadíval do obličeje.
"O čem chceš mluvit s Jasperem?" zašeptala jsem.
"Chci si s ním promluvit… o tom, že bych se nezúčastnil."
Bylo snadné vyčíst v jeho obličeji, jak těžká ta slova pro něj jsou.


























