close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Eclipse - 19. kapitola → Sobec (2. část)

17. října 2009 v 18:29 | Barush |  Kapitoly→ECLIPSE
"Mrzí mě to."
Opravdu mě to mrzelo. Vadilo mi, že mu to musím udělat. Ale ne tolik, abych ho s předstíraným úsměvem vybídla, aby šel bojovat sám, beze mě. Tolik tedy rozhodně ne.
"Neomlouvej se," řekl a trošičku se pousmál. "Nikdy se neboj říct mi, co cítíš, Bello. Jestli to potřebuješ…" Pokrčil rameny. "Ty jsi pro mě ze všeho nejdůležitější."

"Nemyslela jsem to tak - nechtěla jsem tě nutit, abys mi dal přednost před svou rodinou."
"Já to vím. Navíc, o to jsi nežádala. Dala jsi mi dvě alternativy, které jsi schopná přežít, a já jsem si vybral tu, kterou jsem schopný přežít já. Takhle nějak má fungovat kompromis."
Naklonila jsem se dopředu a opřela se mu čelem o prsa. "Děkuju," zašeptala jsem.
"Kdykoliv," odpověděl a políbil mě do vlasů. "Cokoliv."
Dlouho jsme stáli bez pohnutí. Nechala jsem hlavu skloněnou, obličej schovaný. V mém nitru se hádaly dva hlasy. Jeden, který chtěl být hodný a statečný, a druhý, který tomu prvnímu nakazoval, aby držel pusu.
"Kdo je třetí žena?" zeptal se mě najednou.
"Co?" zvedla jsem hlavu. Nevzpomínala jsem si, že se mi o tom zase zdálo.
"Včera v noci jsi mumlala něco o 'třetí ženě'. Zbytek dával trochu smysl, ale tohle jsem nechápal."
"Aha. Hm, jo. To byl jeden z těch příběhů, které jsem slyšela tenkrát u ohně." Pokrčila jsem rameny. "Asi mi to utkvělo v paměti."
Edward se ode mě odtáhl a naklonil hlavu na stranu, pravděpodobně zmatený rozpačitým podtónem mého hlasu.
Než se mohl zeptat, objevila se v kuchyňských dveřích Alice s kyselým výrazem ve tváři.
"Přijdeš o všechnu zábavu," bručela.
"Ahoj, Alice," pozdravil ji. Položil mi jeden prst pod bradu a zvedl mi obličej, aby mě políbil na rozloučenou.
"Vrátím se později večer," slíbil mi. "Musím to probrat s ostatními, předělat plány."
"Dobře."
"Není moc co předělávat," řekla Alice. "Už jsem jim to řekla. Emmett má radost."
Edward si vzdychl. "Jasně, že má."
Vyšel ze dveří a nechal mě samotnou s Alicí.
Rozhněvaně se na mě dívala.
"Mrzí mě to," omlouvala jsem se znovu. "Myslíš, že to pro vás bude nebezpečnější?"
Pohrdlivě si odfrkla. "Děláš si moc velké starosti, Bello. Budeš z toho mít šediny."
"Tak proč se tedy zlobíš?"
"Edward je takový bručoun, když si neprosadí svou. Jenom si představuju, jak se nám s ním bude žít dalších pár měsíců." Ušklíbla se. "Jestli je v sázce tvoje duševní zdraví, tak to za to asi stojí. Ale přála bych si, abys dokázala potlačit ten pesimismus, Bello. Je tak zbytečný."
"Nechala bys Jaspera, aby šel bez tebe?" zeptala jsem se.
Alice se zašklebila. "To je něco jiného."
"No jistě."
"Jdi se umýt," poručila mi. "Charlie bude doma za čtvrt hodiny, a když budeš vypadat takhle zdrchaně, nedovolí ti jít zase ven."
No tedy, já jsem opravdu ztratila celý den. Připadalo mi to jako hrozné plýtvání. Těšila jsem se, že už brzy přestanu marnit čas spánkem.
Byla jsem jako ze škatulky, když se Charlie vrátil domů - patřičně oblečená, učesaná, a v kuchyni jsem mu předkládala večeři na stůl. Alice seděla na Edwardově obvyklém místě a zdálo se, že to Charliemu zvedlo náladu.
"Nazdárek, Alice! Jak se máš, holčičko?"
"Dobře, Charlie, děkuju."
"Koukám, že ses konečně vykulila z postele, ospalče," řekl mi, když jsem se posadila vedle něj, než se otočil zpátky k Alici. "Všichni mluví o tom večírku, který tvoji rodiče včera pořádali. Vsadím se, že máte zatraceně práce, než to uklidíte."
Alice pokrčila rameny. Jak jsem ji znala, už to bylo hotové.
"Stálo to za to," řekla. "Byl to skvělý večírek."
"Kde je Edward?" zeptal se Charlie trochu nabručeně. "Pomáhá s úklidem?"
Alice si vzdychla a nasadila tragickou masku. Pravděpodobně byla předstíraná, ale tak dokonale, že jsem si najednou nebyla jistá. "Ne. Odjel naplánovat víkend s Emmettem a Carlislem."
"Zase výlet do hor?"
Alice přikývla a najednou se zatvářila hrozně smutně. "Ano. Pojedou všichni, jenom já ne. Vždycky jezdíme tábořit na konci školního roku, je to taková oslava, ale já jsem se letos rozhodla, že budu radši nakupovat než kempovat, a nikdo z nich se mnou nechtěl zůstat. Jsem opuštěná."
Nasadila tak zničený výraz, vypadalo to, že má na krajíčku, takže se k ní Charlie automaticky naklonil s jednou rukou nataženou, a hledal, jak by jí pomohl. Podezíravě jsem si ji měřila. Co to dělá?
"Alice, holčičko, co kdybys zůstala u nás," nabídl jí Charlie. "Nelíbí se mi představa, že bys měla být v tom velkém domě sama."
Vzdychla. Něco mi pod stolem duplo na nohu.
"Au!" zaprotestovala jsem.
Charlie se ke mně otočil. "Co se děje?"
Alice po mně vrhla frustrovaný pohled. Pochopila jsem, že si myslí, že mi to dnes večer pomalu zapaluje.
"Nakopla jsem si palec," zamručela jsem.
"Aha." Podíval se zpátky na Alici. "Tak co tomu říkáš?"
Znovu mi stoupla na nohu, tentokrát ne tak ztěžka.
"No, tati, víš, my tady zrovna nenabízíme nejlepší ubytování. Vsadím se, že Alice nechce spát u mě na podlaze…"
Charlie našpulil rty. Alice znovu nasadila ten zničený výraz.
"Možná by Bella mohla zůstat s tebou u vás," navrhl tedy. "Aspoň dokud se vaši nevrátí."
"Vážně bys to udělala, Bello?" usmála se na mě Alice zářivě. "Nevadilo by ti jet se mnou na nákupy, že ne?"
"Jasně že ne," souhlasila jsem. "Pojedeme nakupovat. Super."
"Kdy vaši odjíždějí?" zeptal se Charlie.
Alice se zase zašklebila. "Zítra."
"Kdy chceš, abych u vás byla?"
"Asi po večeři, myslím," řekla a pak si dala zamyšleně prst pod bradu. "Nemáš v sobotu nic na programu, že ne? Chci jet nakupovat mimo město, a bude to na celý den."
"Jenom ne do Seattlu," vložil se do toho Charlie a zamračil se.
"Samozřejmě že ne," souhlasila Alice okamžitě, ačkoliv jsme obě věděly, že Seattle bude v sobotu dokonale bezpečný. "Říkala jsem si, že snad do Olympie."
"To se ti bude líbit, Bello," horoval Charlie s úlevou. "Jeď si užívat velkoměsta."
"Jo, tati. To bude skvělé."
Jedním snadným rozhovorem mi Alice vyčistila rozvrh, abych měla volné místo na bitvu.
O chvilku později se vrátil Edward. Nehnul brvou, když mu Charlie popřál hezký výlet. Řekl, že odjíždějí brzy ráno a rozloučil se dřív než obvykle. Alice odjela s ním.
Omluvila jsem se brzy poté, co odjeli.
"Nemůžeš být unavená," protestoval Charlie.
"Trošku," lhala jsem.
"Není divu, že se vyhýbáš večírkům," zamručel. "Trvá ti dlouho, než se dáš dohromady."
Nahoře jsem našla Edwarda ležet na posteli.
"V kolik se máme setkat s vlky?" zašeptala jsem, když jsem si lehala vedle něj.
"Za hodinu."
"To je dobře. Jake a jeho kamarádi se potřebují trochu vyspat."
"Nepotřebují to tolik jako ty," podotkl.
Změnila jsem téma, aby se mě nesnažil přemlouvat, abych zůstala doma. "Řekla ti Alice, že mě hodlá zase unést?"
Zakřenil se. "Vlastně to není ona."
Zmateně jsem na něj zírala a on se tomu tiše zasmál.
"Jsem jediný, kdo má svolení držet tě jako rukojmí, vzpomínáš?" zeptal se. "Alice pojede lovit s ostatními." Vzdychl. "Myslím, že já to teď nepotřebuju."
"Takže to ty mě chceš unést?"
Přikývl.
Krátce jsem se nad tím zamyslela. Žádný Charlie, který by dole poslouchal a každou chvíli mě kontroloval. A žádný dům plný upírů s protivně citlivým sluchem, kteří nikdy nespí… Jenom on a já - opravdu sami.
"Nevadí ti to?" zeptal se, znepokojený mým mlčením.
"No… jasně že ne, až na jednu věc."
"Jakou věc?" Podíval se po mně neklidným pohledem. Udivovalo mě, že si mnou pořád není jistý. Možná bych mu to měla dát najevo jasněji.
"Proč Alice neřekla Charliemu, že odjíždíte dnes v noci?" zeptala jsem se.
S úlevou se zasmál.
* * *
Výlet na mýtinu se mi líbil víc než včera v noci. Pořád jsem se cítila provinile, pořád jsem se bála, ale už jsem nebyla vyděšená. Dokázala jsem fungovat. Dokázala jsem se dívat na to, co má přijít, a skoro jsem uvěřila, že to možná opravdu dopadne dobře. Edwardovi zjevně představa, že si nechá ujít bitvu, tolik nevadila… takže jsem mu nemohla nevěřit, když říkal, že to bude snadné. Neopustil by svou rodinu, kdyby o tom sám nebyl přesvědčený. Možná měla Alice pravdu a já jsem se opravdu strachovala až příliš.
Dorazili jsme na mýtinu jako poslední.
Jasper a Emmett už zápasili - jenom se tak zahřívali, podle toho, jak se u toho smáli. Alice a Rosalie seděly na tvrdé zemi a dívaly se. Esme s Carlislem si povídali pár metrů od nich, hlavy blízko u sebe, prsty propletené, a nevěnovali pozornost tomu, co se kolem nich děje.
Dnes v noci bylo mnohem jasněji, měsíc svítil skrz tenké mraky a já jsem snadno viděla tři vlky, kteří seděli na kraji zápasiště, rozmístěni daleko od sebe, aby se dívali z různých úhlů.
Bylo také snadné rozeznat Jacoba; okamžitě bych ho poznala, i kdyby nevzhlédl a nepodíval se, když nás slyšel přicházet.
"Kde jsou ostatní vlci?" divila jsem se.
"Nepotřebují tu být všichni. Stačil by jeden, ale Sam nám nevěří dost na to, aby poslal Jacoba samotného, ačkoliv se Jacob nabídl. Quil a Embry jsou s ním jako obvykle… asi aby ho podpořili."
"Jacob ti věří."
Edward přikývl. "Věří nám, že se nebudeme snažit ho zabít. Ale to je všechno."
"Budeš se dnes večer účastnit tréninku?" zeptala jsem se váhavě. Věděla jsem, že to pro něj bude skoro stejně těžké, jako by bylo těžké pro mě, kdyby mě nechal doma. Možná těžší.
"Pomůžu Jasperovi, když bude potřebovat. Chce vyzkoušet nějaká nevyrovnaná uskupení, naučit je, jak si poradit s více útočníky najednou."
Zachvěl se.
A silná vlna paniky otřásla mým čerstvě nabytým pocitem důvěry.
Pořád jich bylo méně než těch druhých. A já jsem to zhoršovala.
Zírala jsem na pole a snažila se skrýt svou reakci.
Nevybrala jsem si dobré místo, kam se dívat, když jsem se teď potřebovala obelhat, namluvit si, že všechno vyjde, jak má. Protože když jsem odtrhla oči od Cullenových a přestala sledovat jejich stínovaný souboj, který bude už za pár dní skutečný, na život a na smrt, zachytil můj pohled Jacob a usmál se na mě.
Byl to stejný vlčí úsměv jako předtím, ale oči mu zajiskřily, jako když byl člověkem.
Bylo těžké uvěřit, že mi ještě přednedávnem vlkodlaci připadali děsiví a nemohla jsem spát, protože se mi o nich zdály zlé sny.
Věděla jsem bez ptaní, který z těch druhých dvou je Embry a který je Quil. Protože Embry byl jednoznačně ten hubenější šedý vlk s tmavými skvrnami na zádech, který seděl a tak trpělivě se díval, zatímco Quil - temně čokoládově hnědý, světlejší v obličeji - se neustále vrtěl a vypadalo to, že zmírá touhou přidat se k předstíranému boji. Nebyli příšery, ani v téhle podobě. Byli to kamarádi.
Kamarádi, kteří nevypadali ani zdaleka tak nezničitelní jako Emmett s Jasperem, kteří teď prováděli rychlejší výpady než kobra, a měsíční světlo se jim odráželo od žulově tvrdé kůže. Kamarádi, kteří asi nechápali, jaké tu hrozí nebezpečí. Kamarádi, kteří byli stále tak nějak smrtelní, kamarádi, kteří mohou krvácet, kamarádi, kteří mohou zemřít…
Edwardova důvěra mě uklidňovala, protože bylo jasné, že si o svou rodinu opravdu starost nedělá. Ale vadilo by mu, kdyby se něco stalo vlkům? Měl důvod k úzkosti, když ho ta možnost netrápila? Edwardova důvěra platila jenom na jeden z mých strachů.
Snažila jsem se opětovat Jacobův úsměv a polkla jsem, protože jsem měla v krku knedlík. Nepovedlo se.
Jacob zlehka vyskočil na nohy - divila jsem se, kde se v tom obrovském těle bere taková hbitost - a přiklusal na místo, kde jsme s Edwardem stáli.
"Jacobe," pozdravil ho Edward zdvořile.
Jacob ho ignoroval, jeho temné oči se upíraly na mě. Sklonil hlavu na mou úroveň, jako to udělal včera, a naklonil ji ke straně. Z tlamy mu vycházelo tiché mručení.
"Nic mi není," odpověděla jsem bez potřeby překladu, který se mi Edward chystal poskytnout. "Jenom mám starosti, víš."
Jacob na mě dál zíral.
"Chce vědět proč," zamručel Edward.
Jacob zavrčel - nebyl to hrozivý zvuk, ale otrávený - a Edward semknul rty.
"Cože?" zeptala jsem se.
"Vadí mu, že nepřevádím všechno doslova. Ve skutečnosti si myslel: 'To je vážně hloupost. Kvůli čemu bys měla mít starosti?' Vynechal jsem to, protože jsem to považoval za neslušné."
Pousmála jsem se, příliš sevřená úzkostí, aby mě to skutečně pobavilo. "Je toho hodně, co mě trápí," svěřovala jsem se Jacobovi. "Třeba jedna partička hloupých vlků, kterým je jedno, jestli se jim něco stane."
Jacob se zasmál svým kašlavým štěkotem.
Edward si vzdychl. "Jasper chce pomoct. Obejdeš se bez tlumočníka?"
"Jo, já si poradím."
Edward se na mě chviličku významně díval, jeho výraz bylo těžké pochopit, pak se otočil zády a šel k místu, kde čekal Jasper.
Posadila jsem se. Zem byla studená a nepohodlná.
Jacob udělal krok dopředu, pak se podíval zpátky na mě, a v hrdle se mu ozvalo tiché skučení. Udělal další půlkrok.
"Jdi tam beze mě," pobídla jsem ho. "Já se nechci dívat."
Jacob znovu krátce naklonil hlavu ke straně a pak se s bručivým povzdechem položil na zem vedle mě.
"Vážně, klidně tam jdi," ujišťovala jsem ho. Neodpověděl, jenom si složil hlavu na tlapy.
Zírala jsem na jasné stříbrné mraky, nechtěla jsem vidět bitku. Moje představivost měla i tak dost paliva. Mýtinou povíval větřík a já jsem se zachvěla.
Jacob se posunul blíž ke mně a přitiskl mi svůj teplý kožich k levému boku.
"Mm, díky," zamručela jsem.
Po pár minutách jsem se opřela o jeho široké rameno. Bylo to takhle pohodlnější.
Mraky se pohybovaly pomalu po nebi, které matnělo a zjasňovalo se pokaždé, když zastínily měsíc a odplouvaly dál.
Nepřítomně jsem Jacobovi začala prsty pročesávat kožich na krku. V hrdle se mu rozezvučel ten samý zvláštní melodický zvuk jako včera. Byl to takový vlídný, důvěrný zvuk. Hrubší, divočejší než kočičí předení, ale prozrazoval stejnou spokojenost.
"Víš, nikdy jsem neměla psa," uvažovala jsem nahlas. "Vždycky jsem ho chtěla, ale Renée je alergická."
Jacob se zasmál; jeho tělo se pode mnou otřásalo.
"Ty se vůbec nebojíš, co se v sobotu bude dít?" zeptala jsem se.
Otočil ohromnou hlavu ke mně, takže jsem viděla, jak se jedno jeho oko stočilo k nebi.
"Taky bych si chtěla být tak jistá."
Opřel si hlavu o mou nohu a začal zase broukat. A já jsem se opravdu cítila o trošku lépe.
"Takže zítra si spolu trochu vyrazíme do přírody, viď?"
Zavrčel; ten zvuk byl nadšený.
"Mohl by to být dlouhý výlet," varovala jsem ho. "Edward neposuzuje vzdálenosti tak jako normální lidé."
Jacob vyštěkl dalším smíchem.
Uvelebila jsem se pohodlněji v jeho teplém kožiše a položila si mu hlavu na krk.
Bylo to zvláštní. I když byl v téhle bizarní podobě, připadala jsem si spíš jako v dobách, kdy jsme měli to snadné, bezpracné přátelství, které bylo přirozené jako dýchání, než při těch posledních několika setkáních, která jsem zažila s Jacobem v podobě lidské. Bylo zvláštní, že jsem to přátelství znovu našla zrovna teď, když jsem si myslela, že je to právě Jakova vlčí podstata, která mi ho vzala.
Zabijácké hry na mýtině pokračovaly a já jsem zírala na zastřený měsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nej roční období??

Jaro
Léto
Podzim
Zima

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama