22. března 2010 v 13:17 | Barush
|
Tohle nemusíte číst.. Jen sem měla potřebu to někomu říct..=o(
Protože včera se stalo něco, co nikdo z nás nečekal.. Seběhlo se to tak strašně rychle, že si ani nepamatuju všechny podrobnosti.. Ale od začátku..
• Seděli sme - já, mamka a její kolegyně z práce - v kuchyni a ségra byla v obýváku.. (Asi sem vám říkala, že mám - teda vlastně měla sem kočku..) Tak tam tak sedíme a kecáme, já sem si šla nalít čaj a najednou ségra volá o pomoc.. Netušila sem co se děje tak sem hned za mámou vyběhla i s hrnkem a konvicí do chodby, která je mezi obývákem a kuchyní, a už sem jen viděla, jak má mamka Nelu - kočku - na noze, kousala ji a hrozně u toho vřeštěla a nechtěla se pustit.. Když už ji mamka konečně setřásla, tak naše návštěva se šla podívat co se děje a jakmile vešla do chodby tak se Nelina otočila na ni a začala zase syčet, no hrůza. Tak (návštěva) zalezla k nám do pokoje a přivřela si dveře.
Najednou sem já, mamka a ségra stály v té malé chodbičce s naší běsnící potvorou a nikdo sme skoro ani nedýchal. Já sem - samozřejmě - stála k Nelině nejblíž, asi si teď říkáte, že sme blázni, kdo by se bál malé kočky, ale kdybyste to zažili, tak byste mě chápali.. Nela se na mě koukala s vytřeštěnýma očima a vrčela - řeknu vám, nohy se mi klepaly tak, že to snad muselo být vidět na 10 m, neodvážila sem se pohnout a snažila sem se uklidnit, marně. Tak sem tam tak stála, pořád ještě hrnek a konvici s čajem v ruce a potichu sme s mamkou vymýšlely co uděláme. Bylo to jako věčnost..
Pak mamka začala pomalu couvat a přinesla si peřinu - taky náhoda jak prase, jak sem nemocná, tak sem ležela v obýváku, kdybych tam tu peřinu neměla tak nevim jak dlouho bysme tam ještě stály - no a dala si ji před sebe, kočka začala opět syčet a mňoukat, ale hrozně divně, šla z toho hrůza. Když se mamce podařilo Nelču dostat do kuchyně, tak za ní chtěla pochopitelně zavřít dveře, když natáhla ruku zpod peřiny, tak po ní Nelina zase vyjela, takže další zásek do ruky.
Když byly dveře zavřený, tak sem jen sjela na podlahu, nebyla sem schopná mluvit, aniž bych se nerozbrečela, a pak sem si všimla, jak mamce prosakuje krev přes tepláky. Vyhrnula je a všude krev, byla tak podrápaná, že jí po nohách stýkaly kapky. Já a krev - to nejde dohromady, takže se mi rozklepaly ruce a nohy ještě víc.. Seděly sme tam na zemi a nikdo z nás nechápal, co se to tam právě stalo, aby taky jo, naše milá kočička, aniž by k tomu měla důvod, protože ségra říkala, že se jí ani nelekla, na nás zaútočila. Když se vám tohle stane a to zvíře neznáte, je to hrůza, ale představte si že vám to udělá zvíře, se kterým denodenně spíte v jedné posteli, představte si že váš miláček na vás syčí a ne a ne toho nechat, byla jako posedlá. Vůbec netuším co se jí stalo..
Takhle to nešlo, mamka měla v kuchyni mobil s číslem na naši veterinářku, naštěstí můj mobil byl v pokoji, tak sme si přes net našli odchytovou službu..=o( Byla to hrůza, nikdy sem nevěřila, že tohle číslo někdy DOMA použiju.. Ten chlápek přijel asi za dvacet minut, když vešel do kuchyně, nic se nedělo, všechny sme poslouchaly co se tam děje. Pak bylo jen slyšet jak se převrátila židle a ona zase začala mňoukat, trhalo mi to uši, a taky to byla poslední kapka - pustila sem televizi nahlas, a rozbrečela sem se, už sem to nemohla poslouchat..
Pak si ji odvezl.. Jak sem říkala, miluju ji, ale co když to udělá znova? Ne, myslete si co chcete, asi nás teď budete odsuzovat, jako že to určitě nebylo tak hrozný - bylo, ještě horší a nepřála bych to nikomu zažít. Ona na nás normálně zaútočila, vždycky to bylo jen takový jako že kolem nás proběhla, ale tohle bylo, jako by jí prostě najednou "ruplo v bedně" a ani o sobě nevěděla.. Zůstane v útulku a my jí samozřejmě ten "pobyt" budeme hradit, ale je to hrůza.. No vážně, jednu chvíli ji drbete za uchem a pak se stane tohle..=o(
Teď je tu hrozný prázdno.. Vždycky za mnou přišla, když sem byla u pc, teď se pořád ohlížím, jestli tady někde není.. Hlavně mi přijde hrozný, že sme se jí takhle "zbavily", ale to vážně nešlo..=o( Když vám umře zvíře, tak ho opláčete, ale já už brečim skoro vkuse od včerejšího večera, říkám si pořád dokola, co se to s ní mohlo stát, ten chlap co ji odvážel říkal, že klidně může mít třeba nádor na mozku nebo něco takovýho, takže za to možná ani nemůže, možná je prostě nemocná, ale já ji si nemůžu pomoct, pořád se koukám odkud by na mě mohla vyskočit.. Asi nám všem bude chvíli trvat, než se uklidníme..=o(
Tak já mizim.. Dochází mi tu kapesníky. A omlouvám se za pravopisný chyby, ale přes slzy skoro nevidim na klávesnici.. =o( Tak papa.. Dneska už nic nepřidám..
ouch...vážne si si prežila drámu...myslím, že je úplne v poriadku, že ti je za ňou smutno...a, dúfam, že sa z toho čo najskôr dostaneš...