Kapitoly→BREAKING DAWN
29. listopadu 2009 v 18:02 | Barush
Všechno bylo tak jasné.
Ostré. Vymezené.
To zářivé světlo nade mnou bylo oslepující, a přesto jsem zřetelně viděla žhavá vlákna uvnitř žárovky. V té bílé záři jsem viděla všechny barvy duhy a na samém okraji spektra se nacházela barva osmá, kterou jsem nedokázala pojmenovat.
29. listopadu 2009 v 18:01 | Barush
KNIHA III.
Bella
Soukromá láska je přepych, který můžeš mít jenom potom, co
jsou všichni tvoji nepřátelé zlikvidováni.
29. listopadu 2009 v 17:59 | Barush
Bellino tělo, zbrázděné potůčky červené, se zmítalo v záškubech, nadskakujíc v Rozáliiných rukou, jakoby do ní pumpovali vysokou dávku elektrického proudu. Ten pohyb ovšem způsobovalo divoké bušení uvnitř jejího těla. Zatímco se třásla, její křeče doprovázelo ostré praskání a křupání.
Rosalie a Edward zůstali zmrazení ani ne na půl vteřiny, a zase hezky rychle překonali. Rosalie ovinula kolem Bellina těla paže a křičela tak rychle, že bylo obtížné oddělit jednotlivá slova.
29. listopadu 2009 v 17:57 | Barush
Když jsem běžel do Cullenovic garáže, měl jsem víceméně vymyšlený plán, jehož druhou částí bylo na cestě nazpátek totálně zdemolovat auto té hnusné pijavice.
Takže jsem byl docela v rozpacích, když jsem do vzduchu zmáčkl tlačítko na klíčích a nebylo to jeho Volvo, co pro mě zapípalo a zablikalo světly. Bylo to jiné auto - naprostá jednička v dlouhé řadě dopravních prostředků, z nichž byla valná většina svým vlastním způsobem hodna obdivného slintání.
29. listopadu 2009 v 17:55 | Barush
Zdekoval jsem se odtamtud brzo, dlouho předním než měl nastat východ slunce. Dopřál jsem si jen trochu neklidného spánku, opřený o bok pohovky. Edward mě vzbudil, když Bellina tvář opět zrudla, aby mohl převzít můj flek a znovu ji ochladit. Protáhl jsem se a usoudil, že jsem odpočíval dost dlouho na to, abych zase něco udělal smysluplného.
"Děkuji ti," řekl Edward rychle, vidíc v hlavě moje plány. "Pokud bude cesta čistá, vyrazí už dneska."
29. listopadu 2009 v 17:54 | Barush
Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah vzbudit mě předtím, než odpadla?
No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.
Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?
Ne-e. Jen jedno velký nic.
Pátral jsi po něčem?
Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.
29. listopadu 2009 v 17:53 | Barush
Když jsem se vrátil k domu, venku na moje hlášení nikdo nečekal. Byli snad stále ještě v pohotovosti?
Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si unaveně.
Moje oči téměř okamžitě zpozorovaly změnu v teď už tak dobře známé scéně. Na spodním schodu na verandu ležela úhledná hromádka světlé látky. Klusal jsem přes louku blíže to prozkoumat. Zadržujíc dech, protože upíří puch prolezl látku skrz na skrz, že to snad ani nemohlo být možné, jsem do hromádky strčil čumákem.
29. listopadu 2009 v 17:51 | Barush
Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartujíc do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?
Edward zůstal v pokoji, držíc Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.
29. listopadu 2009 v 17:50 | Barush
Od spánku mě dělil sotva jeden krok.
Slunce vykouklo zpoza mraků už před hodinou - namísto naprosté temnoty se teď les nacházel v šeru. Seth se stočil na zemi a usnul okolo jedné. Vzbudil jsem ho až za svítání, aby mě vystřídal. Dokonce i po proběhané noci jsem měl velké obtíže donutit svůj mozek zmlknout na dost dlouho, abych usnul, ale Sethův rytmický běh pomáhal.
29. listopadu 2009 v 17:49 | Barush
Sam začal ostatní seskupovat do formace, zatímco jsem byl stále na zemi. Embry a Quil mi stáli po boku, čekajíc než se seberu a zaujmu svoje místo.
Mohl jsem cítit nutkání, potřebu, dostat se na nohy a vést je.
Embry mi tiše kňučel do ucha. Nechtěl na ty slova myslet, obavajíc se, že by mě znovu mohl dostat do Samovy pozornosti. Cítil jsem jeho nevyslovenou prosbu, abych se postavil, abych to překonal to.